Dvojpohled
Dva pohledy na sama sebe:
1, Nesnášim svoje vlasy, jsou strašný, hrozná barva, pořád se kroutí.
2. Ten můj xicht, samej pupínek, a ještě k tomu mám takovej kulatej obličej.
3. Jsem tak tlustá, to je odporný, nebudu moci chodit mezi lidi.
4. To moje oblečení. Všechno dávno vyšlo z módy, strašný "starý".
5. Ty rodiče jsou někdy tak otravný. Pořád, učíš se? a Už jsi si uklidila v pokoji?
6. Pořád mám tu blbou rýmu. Já se z toho poto.
7. Pořád něco dělat. Proč nemůžu jenom sedět u pc-čka?
8. Škol, škola, škola = nuda, nuda, nuda
Jestli si tohle říkáš, tak si docela dobrej nvděčník.
Buď rád že máš vlasy. Víš kolik je lidí, kteřínemohou mít vlasy a moc si je přejí?
Buď rád za svůj obličej, nemáš ho například poleptaný kyselinou, nebo zkřivený nemocí.
Buď rád, že jsi plnější, to znamená, že máš co jíst a máš se dobře. Představ si děti v Africe.
Buď rád za to oblečení, co máš. Představ si, že by jsi žil v pralese a na sobě by jsi měl jen roušku spletenou z listí. Žádný spodní prádli, nebo rifle/sukně/boty.
Buď rád za svoje rodie, i když někdy prudí :) nebýt jich tak nejsi ani ty a co by si bez tebe svět počal?
Buď rád, že máš jenom rýmu. Představ si, že by jsi měl nějakou nemoc, na kterou by jsi mohl i umřít.
Buď rád, že se můžeš hýbat a pomáhat rodičům. Představ si lidi po obrně. Někteří se nemohou hýbat vůbec a jen leží, nebo jezdí na vozíčku a nemohou si jít zaběhat s kamarádkou/kamarádem (pokud nějakého mají).
Někteté děti v Africe musí denně chodit do šlkoly několik kilometrů.
Co je lepší? Být usazený na vozíku, nebo trpět hlady, nebo jít se psem ven, nebo pomoci rodičům. A jít jen pár minut do školy, nebo nasednout za rohem na autobus?
Děkuj Bohu, že žiješ.