Mlha
Jeden čas chodila po městě zvláštní postava. Byla zahalena do cáru mlhy a neustále kolem ní foukalo. Byla dobrým a veselým společníkem, ale sama byla smutná a nešťastná. Často chodívala po městě směrem ke konci města. Lidé ji měli rádi v létě kdy slunce pařilo o stošest, ale v zimě ji nesnášeli. Kolem ní vždy výřil vítr, ať bylo slunce, déšť, mlha, sníh. V létě chladila v zimě mrazila. Byla sama nešťastná, ale nikdo nechtěl mít nic s osobou, která měla srdce zmražené.
Jediné co jí mohlo pomoci, byl mladý muž, který by si ji zamiloval. Ale už stovky let co chodila po městě si jí nikdo nevšimnul. Jednoho dne se rozhodla, že se podívá za hranice města. Nechtěla chodit pořád po městě, kde ji každý znal a stále se jí vyhýbal. A tak šla za hranice města, odešla někam jinam.
Najednou se v jejím městě rozhostilo ticho, každý vzpomínal na tu záhadnou osobu, která je v létě chladila a v zimě mrazila. Bylo ticho. V létě jim všem bylo strašné horko a v zimě zase nebyly pořádné vánice, ani ledovky. Město se pomalu rozdělilo. Každý kdo dříve měl dveře otevřené dokořán, teď zavíral na 3 zámky. Kdo dříve úsměv na rtech nosil, teď se mračil a sám nevěděl proč. Jeden druhému se vyhýbali. Báli se, protže věděli, že si za to mohou sami. To oni vyhnali svým strašným chování tu osobu.
Jednoho dne se narodil mladý a silný synek jedné moudré ženě. Muž ji po třech letech opusil a tak musela syna vychovávat sama. Vychovávala ho k moudrosti, aby rozeznal dobro a zlo. Věděla, že jen on jediný může zachránit toto město před skázou. Když mu bylo 15 let rozhodla se ta moudrá žena říci synovi proč ho tak vychovávala a co by mělo být jeho cílem. Najprve poslouchal jako ve snách, ale protože byl dobře vychovaný, vyslechl matku až do konce, pak ji řekl, že si to ještě rozmyslí.
Míjeli dny, měsíce roky a pocelou tu dobu mladý syn přemýšlel o svém poslání. Až když mu bylo 19 let, rozhodl se. Poslechne svou matku a půjde tu tajemnou osobu hledat. Přeci jenom musí zachránit město.
Hledal ji všude a nemohl ji nalézt, už byl zoufalý, když se najednou v cáru mlhy zjevila ta osoba, kterou hledal. Nikdy v životě ji nevyděl, ale věděl, že je to ona. Velmi ji prosil, aby se vrátila do jejich města a vyprávěl jí co všechno se tam bez ní děje. Osoba si to vyslechla a smutně povzdechla. Vyprávěla mu svůj příběh, jak si jí nidko nevšímal a ona kráčela každý den městem jako tělo bez duše.
Moudrý chlapec se jí zeptal na její minulost. Chvíli se zamyslela, ale neodpověděla, jen řekla, ať zítra ráno je na tom samém místě. Celou noc pak o něm přemýšelela je to snad její vysvoboditel?
Druhý den ráno se opět sešli a povídali si o všem o čem se jen dalo. Pomalu se blížil večer a chlapec se jí zeptal na tu samou otázku jako včera. I dnes neodpověděla, jen řekla, že se uvidí ve stejný čas na stejném místě.
Další den si opět povídali. Tentokrát už nečekal až bude večer, zeptal se jí rovnou. Najednou začala úplně jiným hlasem, ve kterém bylo spoustu citu a lásky.
" Bylo to o půlnoci za úplňku, narodila jsem se. Byla mlha, chladná a bezcitná. Taková jsem byla i já, chladná a bezcitná. Nikdo to se mnou nemohla vydržet, chovala jsem se strašně. Nestyděla jsem se za nic co jsem dělala a nebyly to dobré věci. Jednoho dne jsem udělala takovou nehezkou věc jedné dívce. Byla na mě velice milá, ale já jsem nevěděla, co je to být milý a mít někoho rád. Měla jsem studené srdce.
Jednou jsem jí provedla opravu strašnou věc, až jsem i já měla špatné svědomí. V noci když jsem spala ozval se klidný, ale přísný hlas. Byl krásný, když jsm ho slišela, cítila jsem strašnou bázeň. Řekl mi: "Tvé srdce je bezcitné a ty sama jsi led. Za trest budeš chladná jako noc, která tě musela nosit. Bude kolem tabe mlha a vítr, ale ten vítr mhu nikdy nerozfouká. Jen tan, který by ti dal žár svého srdce tě zachrání." Od té doby jsem takováhle, chladná a mlhavá. Proto jsem ty spousty let chodila po městě a hledala někoho kdo by mě zachránil ,ale kvůli tomu jak vypadám mě nikdo nemá rád. A já se nedivím. Byla jsem strašná a teď to vím, ale kdo mi může pomoci?" Tím skončila jejich debata.
Další den se opět setkaly a povídlali si. Ptal se jí. "A když přijdeš do našeho města, ale už budeš normání, bude zase dobře v našem městě?"
" Ano, myslím, že ano." Den ode dne měla jemnější hlas. Už v něm nebyl chlad, ale už i trošku tepla.
Po měsíci už nebyla ani tak zahalená do mlhy. " Víš co si myslím?" zeptal se jí jednou ráno, kdy už měla opravdu milý hlas,", že už nejsi tak chladná jako dřív, jako-by to, že se setkáváme ti pomáhlalo." A měl pravdu. Opravdu to zabíralo. Ten mladý chlapec si totiž tuto osobu moc oblíbil. Bylo to krásné přátelství.
Jedné noci, po přátelské rozhovoru si mladý chlapec uvědomil, že má tu osobu rád. Zalíbilo se mu to jak vypráví a jak umí krásně mluvit a i to jak nejenže vypráví o sobě, ale dokáže i naslouchat, což teď umí málokdo. Zamiloval se do její osobnosti.
Hned ráno se jí to připravoval říci. " Víš, myslím, že jsem si tě zamiloval. Jsi jiná, než vyprávíš. Máš srdce a hluboko pod tou ledovou skořápkou tluče, jenomže se ten tlukot a ten žár nemůže přez tu ledovou vrstvu dostat ven." Řekl jí to do očí. Měla je matné skrz mizcí mlhu chladné, ale jak jí to řekl chytly barvu, najednou něco strašně zaduňelo, to byla vrstva ledu, která pukla na jejím srdci. Najednou mlha kolem ní zmizela a vítr, který byl vždy ostrý se změnil v jemný vánek. Najednou se odkudsi ozval dunivý hlas, ten o kterém vyprávěla osoba " Jsi volná" Tato slova zněla po celé krajině a zněla jim v uších.