Mlhou
Stála v mlze, naproti ní a všude dokola byla hustá mlha, bílá a nepropustná. Najednou v dáli uviděla obrys. Byl vysoký a tmavý. Pomalu se blížil k ní. Nepřestávala doufat, už spoustu obrysů prošlo kolem ní a nikdo se nezjevil, nikdo z nich neukázal svou pravou tvář. A ona si moc přála vidět tvář toho, koho už tak dlouho vyhlížela. Pomalu se k ní přibližoval, už bylo vidět, jaké má vlasy, ale mlha neustále zahalovala jeho tvář. Pomalu, opravdu jen pomalu. Nikde nebylo světlo, které by rozřízlo tu neprůhlednou mlhu. A najednou už stál u ní. Vzal ji za ruku, podíval se jí do očí. Ano byl to on. Ten kterého tak dlouho čekala. Opětovala mu pohled. Ty oči. Mluvily. Pravdu. Jen pravdu. Náhle se začala mlha rozpouštět a ona mohla zřetelně vidět jeho obličej, křivky jeho úsměvu, který patřil jen jí. Našla ho. Ne, on našel ji. Skrz hustou mlhu prosvitly první paprsky slunce a dotýkali se jeho sněhobílé pokožky. Její tvář se s přibývajícími paprsky rozjasňoval. Její pokožka zářila stejně, jako jeho. Byli si tak podobní, ale přitom byli každý tak odlišný. A přeci se našli.