O boháčovi a chudákovi
Byl jednou jeden boháč. Byl spravedlivý, laskavý a chtěl pomoci každému kolem sebe. Jednoho dne se kolem jeho domu procházel chudák. Byl otrhaný, neměl nic, jen vlastní pýchu.
Boháč k němu přišel a dal mu nabídku: "Pojď ke mě. Buď mým přítelem a jáse s tebou o své bohatství rozdělím. Budeš bohatý, jako jsem já."
Chudák se na něj podíval pohrdavým pohledem a řekl mu: "Jsem bohatší, než-li ty. Podívej co všechno mám." A rozhodil rukama do vzduchu.
Boháč se rozhlédl, ale neviděl nic. A nebylo divu. Chudák byl tak zaslepený svojí vlastní pýchou, že všude kolem sebe viděl zástupy, jemu se klanějící, zlato, stříbro, drahé kamení kam se jen podíval.
Boháč jen smutně pokýval hlavou: "Pokud chceš zůstaň tady. Věř ale, že moje dveře jsou ti každý den otevřeny dokořán." A odešel.
Chudák se nad tím ani nezamyslel a šel si svojí cestou. Po několika dnech ho ale začalo hryzat vše co mu boháč říkal: "Chce ze mě udělat boháče? To nevidí, jak jsem již teď bohatý? Všude spousty zlata, že už nevím co s ním a drahého kamení, že bych s ním mohl dláždit cesty, kterými jsem již prošel. A to jich je již mnoho. A on mě chce udělat boháčem."
Každým dnem mu ale tato slova víc a víc znepokojovala mysl. Nakonec už nemohl na toho boháče zapomenout. Rozhodl se tedy, že se půjde opět podívat, jak to u toho boháče vypadá. Když došel k jeho domu, ukryl se za hustým keřem a pozoroval boháčův dům.
Za ten čas co se chudák toulal světem a přemýšlel nad slovy boháče, boháč byl smutný ve svém krásném paláci. Bylo tady už tolik lidí, kteří přijali jeho pozvání. Někeří na tom byli stejně jako tento chudák, ale nakonec stejně přišli. Nemohl na něj zapomenou. Každý den nad tím chudákem přemýšlel a každý den ho vyhlížel.
I dnes se vydal před svůj palác, aby chudého muže vyhlížel. Stál tam celé hodiny a rozhlížel se všude kolem, jestli ho neuvidí. Chudák se zatím skrýval za keřem, a když viděl, jak ho boháč vyhlíží, měl chuť vyskočit z poza keře a ukázat se mu. Najednou ale spozoroval, jak se boháčova tvář změnila, ze zachmuřeného výrazu na veselý úsměv. Podíval se směrem kam se díval boháč a uviděl staršího muže v roztrhaných šatech, jak se sám vláčí svou vlastní cestou.
Boháč počkal až se chudák došourá až k němu a oslovil ho. Ten střec byl nejprve velmi překvapený a chvíli přemýšlel: "Nejspíš mu boháč dal stejnou nabídku, jako mě." Pomyslel si chudák. A měl pravdu. Po chvíli viděl, jak stařec přikývl. Boháč ho objal a vedl ho branou do krásného paláce.
V tom se chudák urazil: "Myslel jsem si, že to byla nabídka jenom pro mě. Vždyť to už určitě řekl spoustě lidem a pokud už se rozdělil o své bohatství s takovou spoustou lidí, teď je spíš chudákem jako on a jen jen otázka času, kdy ho ti, kteří mu pomohli, vyhodí před tu krásnou bránu a vyženou ho. Co by pak zbylo mě?" A utekl.
Boháč každý denchodil před bránu do svého paláce. Myslel na chudááka, který odmítl jeho pomoc. Viděl jeho nešŤastný výraz ve tváři před očima. Nemohl si pomoc, ale kdykoliv si na něj vzpomněl, málem se rozplakal. Ale pokaždé, když vyšel, aby vyhlížel toho chudáka, potkal někoho jiného, který přijal jeho nabídku. Měl z nich všech velkou radost, ale pořád musel myslet na chudáka.
Ten se zatím sám toulal světem. Pořád přemýšlel o tom, co viděl. Nedokázal na to přestat myslet. Pomalu se nevědomky vracel ke krásnému paláci onoho boháče, který mu dal tak krásnou nabídku. Od té doby co ho boháč oslovil, jakoby se jeho bohatství rozplývalo. Najenou už neměl tolik dvořanů a každý den jich ubývalo. A jakoby si brali všechno drahé s sebou. Ztrácel před očima vlastní život, vlastní bohatství, které za celé své bytí shromáždil. Až jednoho dne si uvědomil co všechno se vlastně dělo. Viděl, že nemá a nikdy neměl víč, než těch pár cárů hadrů na sobě, kus klacku jako hůl a roztrhanou mošnu, prázdnou, jako jeho srdce. Zatoužil jít za tím boháčem a přijmout jeho nabídku. Ale přijal by ho? Vždyť byl tak slepý, tak hloupý, vychvaloval se a přitom neměl nic.
Jakoby kouzlem ho jeho kroky zavedli před palác, před kterým již dvakrát stál. Skoval se za křoví a čekal, vyjde-li i tentokrát boháč před palác, bude-li ho vyhlížet. Chvíli se nic nedělo. Chudk už chtěl odejít. Pomyslel si: "Svoji šanci jsem už promarnil. Vždyť už je to půl roku. Už na mě jistě zapomněl a uvnitř svého paláce hoduje s těmi, kdyo přijali jeho nabídku."
Náhle zahlédl jakýsi pohub u brány. Boháč opět stál na svém místě, ze kterého toho chudáka již půl roku vyhlížel. Neztrácel naději, že se k němu vrátí.
Najednou cosi zahlédl za usyhcajícím křem naproti bráně. Šel blíž a naklonil se nad keř. Za ním se skulený do klubíčka shovával chudák. Byl sice mnohem hubenější, než před tím, ale i tak boháč s radostí vykřikl. Všichni vyběhli z paláce, protože se lekli, že se mu něco stalo.
"To je ten, na kterého už půl roku čekám. To je ten, kterého jsem každý den vyhlížel před branou. To je ten, pro kterého jsem vyplakal tolik slz. To je on." Radostně hlásal kolem sebe. Všichni kolem něj začali jásat a radovat se.
Pak se boháč obrátil na chuáka, mile se na něho usmál, jako se otec usmívá na svého syn a zeptal se: "Chtěl by jsi dnes vejít do mého domu společně se mnou a ostatními?"
Chudák se na něj nevěřícně díval: "Vždyť jsem tě ponížil choval jsem se jako blázen a ty mě chceš ve svém domě?"
Boháč se podíval kolem sebe a pak na chudáka: "každý z těchto lidí se nějak chovalo, každý z nich něco provedl, ale v mém domě je na všechno zapomenuto a každý zde má mír a klid. Jen stačí, aby jsi přišel mezi nás a vše špatné co jsi udělal řekl svatému. Ten tě vyslyší."
Chudák, když viděl kolik veselých tváří kolem něj je, když viděl toho starce, kterého tenkrát uvedl do svého domu boháč, jak teď zaří štěstím, byl hned rozhodnut.
Podíval se na bohače a přikývl: "pokud mě přijmeš do svého domu, chci v něm být."
V tu chvíli propukli všichni v jásot. Každý se radoval, každý zpíval zvláštní písně a každý si chtěl potřást rukou s novým bratrem. Ano zde jsou všichni bratři a sestry.
Uvedli ho do paláce, který jen zářil. Všude kolem rostli krásné květy. Všude byl jásot a radost. A chudák jásal společně s nimi. Konečně našel domov a bohatství, po kterém celou dobu tak toužil.